Cause it's You who gives me strength...

Podělím se o jeden okamžik z minulého týdne, zároveň to bude i ukázka toho, jak Bůh může mluvit skrze situace.

Začalo to v pondělí odpoledne, kdy jsem byl na pracovním pohovoru na pozici programátora. Pohovor probíhal příjemně a ke konci jsem obdržel zadání domácí úlohy, kterou jsem měl vypracovat, jednalo se o menší projektík. Na otázku, kdy bych ji mohl odevzdat vypracovanou, jsem odpověděl, že do pátku by mohla být hotova. Načež reakce byla, že by bylo dobré, kdybych ji odevzdal již ve čtvrtek, nicméně pro sebe jsem počítal s tím, že bych ji odevzdal již ve středu, zadání bylo totiž jasné a úloha na první pohled nebyla nijak složitá.

Tak v pátek večer jsem přemýšlel nad návrhem architektury atp. Rozvrhl jsem si co, kdy a jak udělat. Dokonce přes půlnoc jsem již měl hotovou i kostru programu.

Ale co se pak nestalo následujícího dne. Když jsem se blížil k implementaci hlavní funkcionality, tak jsem trochu narazil a zastavil se. Hlavní funkce byla napsaná, ale nefungovala, jak by měla. Když se ji podařilo někde opravit, tak se to zase rozházelo někde jinde. Navíc s každou přibývající hodinou jsem byl nervóznější a nervóznější, neboť večer jsem se chystal do kostela na večer chval k minoritům, na který jsem se opravdu těšil.

Času jsem měl dost. Více než pět hodin, to je spousta času, ale za chvíli už byly jen čtyři, tři a najednou je tu i ta poslední hodina, kdy bych se už měl vypravit do kostela, pokud bych tedy nakonec do něj chtěl jít, protože jsem byl v časovém skluzu a motal se stále a stále dokola. Jak se rozhodnout?

Nakonec jsem navíc došel k tomu, že asi budu mít chybu v návrhu algoritmu, zkrátka že bude blbě. Ale to jsem už skoro na poslední chvíli vyrazil z domu a šel na večer chval. Ten byl úžasný, jako každý měsíc. Pro mě ty večery chval jsou totiž takovým místem během měsíce, kdy člověk se může zastavit, „nadechnout“, no zkrátka spočinout v Boží náruči. A takové večery mi i poslední dobou schází v naši církvi - u protestantů.

No a z kostela jsem se pak vrátil domů asi v deset večer. Jak pak to dopadlo? Už se pomalu dostávám k danému „okamžiku“, tak chvíli ještě strpení. Pustil jsem se do dané funkcionality úplně znovu. Nejdříve jsem si udělal a rozepsal na papír pár ukázkových příkladů, ze kterých jsem pak nalezl správný algoritmus, který nakonec byl opravdu jiný. No a do půlnoci jsem ho už měl i implementovaný. A teď popíši zrovna ten jedinečný okamžik, kterým Bůh jaksi promluvil (když tedy nepočítám onen čas v kostele), či se mě dotkl. Ještě musím zmínit, že během celého dne jsem poslouchal rádio7, protože jsem se tak soustředil na práci, že jsem se do ní zabral natolik, že jsem i zapoměl jíst. A tak jsem si u té práce poslouchal aspoň rádio na půl ucha. No, a jakmile jsem byl hotov, tak samozřejmě jsem měl obrovskou radost, protože jsem nad tím ztratil spoustu času. Jenže zrovna v tento moment radosti začali hrát na onom rádiu takovou chytlavou píseň „Nothing is impossible“ od Planetshakers, navíc náš sbor ji i občas zpívá u nás na bohoslužbách. Jako by Bůh tím něco říkal, jako by říkal, když oddělíš čas pro mě, tak nebude ztracený, protože na problémy budeme dva a se mnou přeci nic není nemožné; já jsem ten, u kterého nalezneš sílu… No a to byla právě ta chvilka či moment, o který jsem se chtěl podělit.

Jak to nakonec dopadlo? Ve středu jsem dodělal zbytek, o půlnoci jsem ho emailem odeslal a ve čtvrtek ráno už mi volali, že jsem touto částí prošel…